O své cestě do Keňi s novinářkou Petrou Cidlinskou mluvila Eva Obořilová. Jejich rozhovor dal vzniknout článku "Dobrovolnice na své cestě poznala druhou tvář Keňi", který byl publikován v jihomoravském deníku Rovnost - příloha Vyškovsko.

Dobrovolnice na své cestě poznala druhou tvář Keňi

PETRA CIDLINSKÁ

Návrat ze své druhé cesty na africký kontinent má za sebou Eva Obořilová z Ivanovic na Hané. Dny strávené v Keňi však podle jejích slov v žádném případě nebyly luxusní dovolenou.
„Když řeknu, že jsem byla v Keňi, tak se všichni hned ptají, jestli jsem viděla žirafy, slony a lvy. Odpovídám po pravdě, že neviděla. Vždycky to vyvolá překvapení, protože tuto zemi ve východní Africe si většina lidí u nás spojuje s exkluzivní dovolenou a se safari,“ říká Eva Obořilová.
Ona sama poznala tuto zemi jinak, než jak ji na svých prospektech představují cestovní kanceláře. „Viděla jsem především její druhou, v uvozovkách odvrácenou tvář, o které se moc nemluví. Místa, jako je Kibera, totiž v turistickém průvodci určitě nenajdete,“ dodává žena, která ve volném čase pracuje jako koordinátora projektu Adopce afrických dětí – projekt pomoci na dálku.
Kibera je podle jejích slov část hlavního města Nairobi. Asi největší slum ve východní Africe. Místo, kde jsou nejchudší a nejšpinavější uličky. „V některých místech jsou tak úzké, že jimi stěží projde dospělý člověk. Lidé tu žijí v chatrčích z vlnitého plechu a bláta. V takovém obydlí je někdy pořádná zima, protože v určitých obdobích roku tu teplota v noci může klesat až na pět stupňů Celsia. Hygienické podmínky jsou katastrofální. Není to hezké a bezpečné místo k životu.“ popisuje Obořilová to, co měla možnost vidět, když procházela slumem s dalšími dobrovolníky.
Sama měla navíc také možnost srovnávat. „V Guineji, kde organizujeme adopci dětí na dálku, podobné slumy nenajdete. Keňa je ale jiná. Je to země protikladů. Za dvacet minut dorazíte z centra Nairobi, kde jsou mrakodrapy, banky, luxusní restaurace a obchody, do centra slumu, kde jsou všude kolem hlavně odpadky, splašky a bláto. Je to kontrast, který člověka zasáhne. Nejhorší je, že v těchto hrozných podmínkách žijí děti,“ smutně konstatuje žena, která se s Vyškovany o zážitky ze své cesty chystá v září podělit na besedě i na výstavě snímků.
Jedním dechem však zároveň dodává, že tamní místo zdaleka není jen plné zoufalství, jak by se na první pohled mohlo zdát. „V Kibeře jsem potkala úžasné lidi, kteří se snaží situaci změnit. Třeba tím, že se tam pokusili vybudovat střední školu pro dívky. Holky dokonce mají vlastní dívčí fotbalové mužstvo,“ líčí Obořilová.
Jejich nadšení pro školu a hru bylo podle ní fascinující. „Rozhodla jsem se proto, že budu se svým moravským týmem dobrovolníků kromě Guiney podporovat také projekty v Keňi, konkrétně v Nairobi ve čtvrti Dagoreti,“ plánuje dobrovolnice.


Podfoto: Dárky dětem. Plyšáky ze sbírky, která proběhla ve Vyškově, a dárky od žáků Základní školy Tyršova předala Eva Obořilová dětem z mateřské školky v Nairobi ve čtvrti Dagoreti. FOTO THOMAS GITHINII