Jak probíhala naše poslední cesta po Guineji? Co všechno prožily a přežily naše koordinátorky společně s jedním z adoptivních rodičů? Jaký je v Guineji život? Jaké jsou tam ceny za základní potraviny? To vše a ještě víc se dozvíte z našeho deníku.

Je úterý 18.12.2007. V 14:45 vbíhám do haly ruzyňského letiště. Mám zpoždění jako téměř vždy poslední dobou. Dáša s Táňou a tříměsíční Helenkou už na mě čekají. Nemáme toho na cestu nabaleno zrovna málo. Dva velké batohy, dvě obrovské vietnamské tašky plné plyšáků a balonů a k tomu několik příručních zavazadel. Necháváme všechno zabalit do stretchové folie, odbavujeme se a pak už si v klidu sedáme a rozebíráme naši cestu. Nastává loučení s Táňou a vyrážíme na lety směr Afrika. Cesta do Lisabonu probíhá bez problémů. Jak později zjistíme, je asi jediná. Zde už má totiž letadlo do Dakaru dvě hodiny zpoždění. Na letišti si připadám, jako kdybych seděla v hospodě třetí cenové. Kouří se tady ostošest. Celá Evropa brojí proti kouření, ale Portugalci…? Nakonec jsme ale i přes nepříjemnou kouřovou clonu za to zpoždění rády, stejně nás čeká dalších 17 hodin na dakarském letišti.
Čtyři hodiny ráno a v Dakaru zažíváme první opravdovou zkoušku nervů:
„Nemáte víza, musíte mít tranzitní víza.“
„Žádná víza nepotřebujeme. Členové Evropské unie mají se Senegalem bezvízový styk.“
„Vy ale nemáte pasy Evropské unie, takže musíte mít víza!“
„Tady máte přece papír z ambasády v Berlíně, že žádná víza nepotřebujeme.“
Telefonování, vyjednávání, dohadování. Stále dokola, kdo víc vydrží. Nakonec naše pasy mizí v rukách místního úředníka: „Zůstanete tady na letišti. Vrátíme vám je při odletu. Zavazadla si vyzvedněte a nechte u sebe.“ Jsme unavené a tak uléháme na místní lavičky. V osm hodin je nekompromisní budíček. Úředníci si předávají směnu a tak je potřeba předat si i nás, problémové jedince . Celý den pak trávíme posedáváním v místní kavárně a popíjením kávy. Občas únavou usínáme. Protože někdo měl pocit, že jsme si letiště v Dakaru málo užily, má letadlo ještě čtyři hodiny zpoždění. Rychle posíláme SMS Táni do Čech. Snad se jí ještě podaří zachytit na skypu kluky, co nás mají počkat na letišti v Guineji. Je půl druhé v noci 20.12.2007. Na letišti v Konakry si slavnostně vyzvedáváme všechna zavazadla. Těsně před východem nás zastavuje policistka: „Co máte v zavazadlech?“
„Dárky pro naše adoptivní děti. Jsme dobrovolníci a pracujeme pro humanisty.“
„Musíte za svá zavazadla zaplatit!“
„Jak to myslíte?“
„Dáte mi nějaký dárek pro mé děti?“
Chvíli diskutujeme, ale tvoří se za námi taková fronta, že nakonec mizíme „bez placení“. Venku už na nás čeká Oumar s Ourym*. Rychle nasedáme do aut a v půl třetí ráno budíme v našem domku Boba, adoptivního rodiče, který tady na nás už týden čeká.

Ve čtvrtek ráno se probouzím nezvykle brzy - na to, kolik jsem toho za poslední dva dny naspala. Projevuje se můj obvyklý syndrom, celoživotní vstávání v šest. Dnes je svátek Tabaski. Bohatší lidé porážejí býčka anebo kozu. O maso se pak musí rozdělit se zbytkem rodiny a s chudými. My například jsme ještě v noci měli na dvorku živého býčka. Teď mu pan domácí podřízl hrdlo. Býček sebou nějakou dobu škube, ale po dvou hodinách ani nepoznáte, že tam kdy nějaký ten býček byl. Je z něj výborný oběd. Přicházejí nám ještě za bakšiš zazpívat a zatancovat slavnostně oděné děti.
V podvečer vyrážíme do města na „super rychlý“ internet. Po návratu máme na černé tabulce, která visí u dveří, napsán křídou vzkaz: „Byl tady Madani.“ Kdy se ale znovu zastaví, nenapsal. Přichází většina koordinátorů a tak plánujeme návštěvu jednotlivých škol a projektů. Vypadá to, jako bychom si otevřeli bazar s mobilními telefony. Každý koordinátor má alespoň dva, které při příchodu vyloží na stůl. Je zde sice několik mobilních operátorů, ale signál ani u jednoho z nich není nejlepší. Mobilní telefony tady mají v Africe obrovský boom. Během svých cest několikrát narazíme na Evropany, kteří zde stavějí vysílače.

V pátek se u nás dveře netrhnou. Lamine, Eder, Aboubacar… S koordinátory si povídáme o všem možném, ale především o situaci v Guineji. Kupujeme si místní SIM kartu. Lamine přináší fotografie nemocné holčičky, která je z mojí skupinky adoptivních dětí. Je velmi hubená, má opuchlou pravou nohu a tmavé fleky na trupu. Domlouváme se, že s ní v pondělí zajdou k lékaři. Děláme také náš první rozhovor s jedním z koordinátorů. Chceme tímto způsobem adoptivním rodičům v Čechách přiblížit naše místní spolupracovníky.

V sobotu 22.12.2007 nás čeká cesta do Kankánu. 600 km, 15 hodin jízdy. Přichází velké překvapení. Najednou se u nás objevuje Zainoul, který se včera, aniž bychom to věděli, vrátil z několikaměsíčního studijního pobytu v Paříži. Kolem čtvrté odpoledne vyrážíme s Oumarem a Madanim na stanoviště meziměstských taxíků. Nastává první problém. Vzhledem k tomu, že je svátek Tabaski, téměř všichni taxikáři již před dvěma dny odjeli do Kankánu a ještě se nevrátili. Ti, kteří zůstali, chtějí při pohledu na naši bílou pleť nehorázně vysokou cenu. Nastává hodina čekání a smlouvání. Nakonec bereme za vděk vcelku zachovale vyhlížejícím minibusem. Každá jízda taxíkem je tady opravdovým zážitkem. Za naprostý standard se považuje prasklé přední sklo, nefunkční tachometr, rozbitá boční zrcátka nebo absence kliček na stahování okýnek. Auta jsou prorezlá a při nakládání zavazadel na střechu se po ní běžně chodí. Na sedadle pro tři sedíte vždy čtyři, na sedadle spolujezdce dva. Když chce řidič zařadit, tak prostě jenom zvednete svůj zadek. A jízdní pruhy? Kolik aut se na silnici vejde, tolik se vejde. Předjíždí se podle toho, kde je právě volná mezera, ať vpravo či vlevo.
Přizpůsobujeme se místním poměrům, na sedadle pro 3 sedíme ve čtyřech. Bobo při své výšce 1,87 m neskonale trpí. A to teprve vyjíždíme. Po několika hodinách jízdy se dostáváme na hranice Konakry. „Máte pasy?“, ptá se Oumar.
„A na co?“, ozývá se vedle mě.
„Blížíme se k policejní kontrole, kde je potřeba je předložit.“
„Proč jste mi to neřekly!“ obrací se na nás Bobo. „Nevzal jsem si ho. Nechci, aby mi ho ukradli.“
Začínáme se hádat. Považovaly jsem s Dášou za naprostou samozřejmost, že má člověk u sebe neustále pas.
„Doma přece taky nechodíš bez občanky. A neříkej mi, že jsi ho nenosil ani těch několik měsíců, co jsi strávil ve Francii“, vítězoslavně kontruji.
„Nééé, a na co?“ Mlčím, došly mi argumenty. Ke všemu i Oumar se přiznává, že zapomněl osobní průkaz. Policista zcela nekompromisně požaduje, aby Bobo předložil pas, jinak prý dál nejede. Oumar s Madanim vystupují a snaží se vyjednávat.
„Já si s tím policajtem půjdu promluvit“, říká mi Bobo.
„Hele, vždycky je lepší nechat to na místních. Nepleť se do toho!“
„Já si ale myslím, že bych se s ním lépe dohodl.“
„Zůstaň tady a nech to na nich!“ Dělají se mi zlostí mžitky před očima. Ještě, že sedí v koutě a při jeho výšce nemá nejmenší šanci se přese mě dostat ven.
„Bobo, bude to stát 50.000 FG**,“ oznamuje Madani. Stále lepší, než se vracet anebo čekat, až nám někdo přiveze jeho pas. Oumar jako místní platí pouze 5.000 FG. Ale důležité je, že pokračujeme.
V noci toho moc nenaspíme. Po silnici jedeme vždy po té straně, kde nejsou až několik desítek centimetrů hluboké díry. Řidič neustále troubí a oznamuje tak protijedoucím, že se blížíme do zatáčky.

V neděli v deset ráno jsme na místě. Kankán. Rychle se ubytujeme u početné Oumarovy rodiny a vyrážíme do humanistického centra na setkání s rodiči. Pak se přesouváme do školy, kde s dětmi kreslíme obrázky, píšeme dopisy a natáčíme video s těmi, kteří nebyli loni ve škole. Starší děti pak Oumarovi své dopisy předčítají a on je upozorňuje na gramatické chyby. Vracíme se na oběd. Dostáváme rýži s rybou naloženou v omáčce, do které jsou přidány ještě brambory. Ty jsou v Guineji považovány za vzácné a tak se přidávají v malém množství právě do omáček anebo se jí po jídle jako dezert. Po siestě s Oumarem obcházíme jeho početné příbuzenstvo a přátele. Zastavujeme se i u ředitele jedné školy. Jeho otec byl kdysi na léčení v Praze a bydlel u známého v Podolí. Na večeři máme rybu na banánech se salátem. Olizujeme se až za ušima.
Hygiena. S vodou je v Guineji problém. A tak i tady máme sice záchod, ale voda je k dispozici pouze v kýblech. Zdejším lidem kolikrát musí vystačit i malé množství vody na umytí. S Dášou se hecujeme, zda nám stačí každé konvička na umytí. Bez problémů. Jenom musíte zapojit hlavu místo bezmyšlenkovitého polévání se vodou, jak máme ve zvyku doma.

Štědrý den máme pracovní. Bobo hned v první škole sklízí velký úspěch se svým proslovem. O jeho francouzštině si s Dášou můžeme nechat jenom zdát. Jako v každé škole, která nás ještě čeká, s dětmi kreslíme, píšeme a natáčíme video. Pak se přesouváme do dalšího centra. Zde nás čeká obrovské uvítání. Jako důkaz úcty dostáváme nádobu vyrobenou z plodu kalebas, naplněnou rýží a ořechy Cola. Jsou hořké a žloutnou po nich zuby. Děti vytvořily dlouhý špalír, kterým musíme projít. Do toho nám tleskají a zpívají. Jsou zde přítomni rodiče i zástupci jednotlivých dílen. Každý je osobně představen. Slavnostně ještě dostáváme sošku Myslitele. Neuběhne ani půl hodiny a jeden z místních koordinátorů Mamady ji svojí neopatrností shazuje na zem. Rozpadá se na několik kusů. Po návštěvě školy se přesouváme do dílny mechaniků, kde se mohou vyučit méně nadané děti. V hrnčířské dílně pod širým nebem nám ženy ukazují, jak pomocí korálků vpasírovávají rozdrcenou červenou hlínu smíchanou s vodou do keramických nádob, které vyrobily. Navštěvujeme ještě výrobnu mýdel a zahradnictví. Dílen je tady víc, ale nemáme tolik času. Štědrý večer trávíme na cestě zpátky do Konakry. Tentokrát jedeme osobním autem - taxíkem. Kupujeme si místo navíc, abychom se nemuseli mačkat ve čtyřech. Řidiče máme dva. Střídají se a jednoho vždy vezeme v kufru . Před hranicemi Konakry Bobo s Oumarem vystupují a obcházejí policejní hlídku. Ta si je ovšem pamatuje. Lžeme jak ostřílení bardi: „Museli zůstat v Kankánu.“ Zdaří se a o pár desítek metrů dál oba „hříšníci“ nastupují zpátky do auta. Projíždíme ranním městem. Míjíme velkou skupinku lidí, kde uprostřed na zemi sedí zakrvácený člověk s rukama za zády přivázanýma ke kůlu. Zloděj.
Zbytek dne trávíme zapisováním informací do počítače, regenerováním a taky zpovídáme dalšího z koordinátorů, Oumara. Člověk si při jejich povídání uvědomí spoustu věcí. Všechno je vzájemně propojené. Soukromý život, profesní i život dobrovolníka. Jedno ovlivňuje druhé. Večer vyrážíme na koncert malijského zpěváka Salifa Keity, který je tady nesmírně populární. Včera měl koncert na stadionu a dnes v hotelu. Počítáme s tím, že lístky budou určitě o něco dražší, ale rozdíl mezi 30 tisíci a 400 tisíci FG je opravdu podstatný. Ke všemu je koncert odložen na další den. A tak se jdeme povyrazit na místní bazar. Po pár krocích nás upoutává hlasitá hudba. Na konci uličky stojíme před sedmým divem světa. LITOVEL. Tady, v muslimské zemi! Nevěřícně zíráme na tu hromadu vychlazených plechovek a každý si kupujeme po jedné. Zlatý mok se rozlévá naším hrdlem. Rozladění z nekonaného koncertu je zažehnáno. Dobré pití je potřeba i dobře zajíst. A tak jdeme do naší oblíbené restaurace na Kebab.

2. svátek vánoční pro mě nezačíná zrovna nejlépe. Z toho strašného průvanu v taxících a prachu proudícího neustále otevřenými okny jsem dostala prudký kašel. Musím konstatovat, že takhle vyvětraná už jsem dlouhou nebyla. Plíce mám skrz na skrz zaneřáděné smogem a červeným prachem. Naštěstí nemám horečku ani se necítím slabá, o malárii se určitě nejedná. Kašlu jak starý tuberák. Za doprovodu Edera jedeme navštívit Aboubacarovu školu v Cose. Po vysoukání se z přecpaného taxíku nás čeká úžasný pohled na „barevné“ tržiště plné hemžících se lidí. Nelením a vytahuji foťák. Pak běžím za ostatními.
„Páťo“, šeptá někdo moje jméno. Právě probíhám kolem skupinky spílajících lidí. V jejich středu stojí naprosto zmatená Dáša a očima prosí o pomoc.
„Vydrž“, křičím a utíkám za mizejícím Bobem.
„Bobó“, dobíhám jej na křižovatce a sprintuji dál k Ederovi.
„Dascha“, volám o pomoc očima tentokrát zase já.
Mezitím už se skupinka pořádně rozrostla. A důvod? Přes tržiště vede železnice, kterou si Dáša vybrala pro svou fotografii. Zaměstnanci mají ale přísný zákaz nechat ji fotografovat. Proč, to nevědí. Je ve správě ruské společnosti. Diskuse nebere konce. Voláme Aboubacarovi, který přichází i se svou ženou. Lidé se dohadují už i mezi s sebou. Po půl hodině plamenné diskuse odcházíme. Dáša vítězoslavně zachraňuje sebe, foťák i fotografii.
Ve škole už na nás mezi dětmi čeká i holčička Fanta se svojí maminkou. Má artrózu, tik hlavy i v rukách, chodí o berlích. Od adoptivních rodičů jsme obdrželi peníze na nákup vozíku. Je jí ještě trochu velký, taková tříkolka, která se ale do zdejšího terénu výtečně hodí. Za pár dní se setkáme s jejím ošetřujícím lékařem. Od něj se dozvídáme, že se narodila zdravá. Tiky se objevily ve třech letech. Domlouváme se na provedení potřebných vyšetření. Pak uvidíme, co dál. Po obědě jdu s Bobem koupit do Madiny fotbalové dresy pro dvě adoptivní děti. Jeden dětský a jeden dospělý. Cena začíná na 28.000 FG. Nakonec se dohodneme na 15 a 18 tisicích FG. Dobrej „kauf“. Vyrážíme do Zainoulova rajonu, do Simbaye. Značně se zde zdržíme. Na organizaci je vidět, že Zainoul strávil poslední rok v Paříži. Máme udělat rozhovor s Ederem, který na nás musí hodinu čekat. Do teď Bobo vždy fungoval „pouze“ jako překladatel a my jsme se ptaly a dělaly zápisky. Tentokrát se ale iniciativně chápe tužky a papíru a my jenom po očku kontrolujeme jeho práci. Jak to dopadne? Znáte to. Jednou se něčeho chopíte a už Vám to zůstane. A tak se ani Bobo do konce pobytu nezbaví zpovídání našich koordinátorů.

Atlantique. Moc pěkná škola kousek od našeho domku, kde bydlíme. Učí v ní Eder a Aboubacar zde pracuje jako administrativní síla. Škola je laděná do modra a všude na zdech jsou namalovány obrázky. Eder má všechno perfektně zorganizované. Tady se projevuje postižení původním povoláním. Stavební inženýr. Po škole nemohl pět let najít práci a tak se z něj stal učitel  - a to výborný!
Z Čech jsme přivezly hromadu pastelek na malování obrázků. Do jejich ostrouhání se odpoledne vrhám s takovou vervou, až mi naskakují na několika místech puchýře. Mezitím Dáša s Bobem a Ourym jdou do města koupit nabíječku k videokameře. Vracejí se s nepořízenou. Novou tady neseženeme. Stávající je spálená a nejde opravit. Dáše nefunguje ani nabíječka k foťáku. Aspoň víme, v čem je problém. V jedné zásuvce je nestálý proud a právě do této jsme se trefily při nabíjení. Ostatní zásuvky jsou naštěstí v pořádku a elektronika nedoznala újmy. Většinu času nám v hlavním městě elektřina funguje. Vypadne jen občas. Jiné je to ovšem v ostatních částech země. Ti šťastnější mají vlastní generátor a když je dostatek peněz na benzín, je i elektřina. Ostatní se musejí prostě obejít bez ní. S vodou je to podobné. V umyvadle a ve dřezu ji máme neustále. Ve sprše je ovšem slabý tlak, takže ráno se po propocené noci umyjeme jen výjimečně a přes den teče čůrek. Největší proud je v noci. Přípojka vody je tady luxus. Mnozí musejí vzít za vděk studnou, v nichž je mnohdy kontaminovaná voda. V každém případě my vodu na pití vždycky kupujeme v plastových lahvích a pro jistotu kontrolujeme i uzávěr.

Pátek 28.12. Vstáváme v šest. V sedm se ve dveřích objevuje Aboubacar. Po uplynutí akademické čtvrthodinky zvedám telefon a volám Madanimu. Afrika neafrika. Bydlí na kraji Konakry.
„Kde jsi?“
„Na cestě.“ Zní neurčitá odpověď.
„A jak dlouho Ti to potrvá?“
„Čtyřicet minut. Nejel mi taxík!“
„Aha,“ nasazuji „chápavý“ výraz a myslím si něco o výmluvách. V osm hodin připlouvá Madani a my konečně můžeme vyrazit. Boba necháváme doma. Má drobné střevní potíže. Na stanovišti taxíků nám chce Madani udělat radost a tak bez našeho vědomí domlouvá místo navíc. Nechceme mu ji kazit, ale před zpáteční cestou ho opatrně upozorňujeme, že „sardinkovou“ jízdu zbožňujeme a v žádném případě si ji tentokrát nenecháme ujít .
Naše první kroky míří do Aboubacarova sirotčince. Děti už na nás čekají. Tváří se vážně a smutně. Jedna z budov už je částečně opravená. Zbývají další čtyři. A pak běžíme za Madinou. Vypadá spokojeně. Naposledy jsem ji viděla na konci zimy v Čechách, kdy ji čekala operace vyhřezlé plotýnky a nemohla již téměř chodit. Teď se usmívá a hrdě nám ukazuje téměř dokončenou školu v Menyi. Obyvatelé vesnice darovali místnímu humanistickému sdružení pozemek o rozloze téměř 10 tis. m2. Položení základního kamene proběhlo v prosinci 2003. Za pár dní, den po našem odletu, proběhne slavnostní otevření.
Přivítat nás přišly všechny děti a obyvatelé vesnice. Neustále se s někým vítám a podávám mu ruku. Každý se mě chce dotknout. Z amplionu se ozývá: „Madame Patricia.“ „Madame Dascha.“ „Monsieur Bobo.“ Děti na nás ve třídě křičí sborové „Ahóóój!“ Škola je nádherná. Z kvalitního materiálu. Určitě vydrží spoustu let. Chválím pana inženýra, který se mi štěstím před očima téměř rozplývá. Vše dopodrobna dokumentujeme. Pak si sedáme společně se stařešiny vesnice a Aboubacar k nim drží proslov.
Je čas jít. Po cestě se ještě zastavujeme u Kadiatou. Patří do mé skupinky adoptivních dětí. Před víc jak rokem otěhotněla s uprchlíkem ze Sierra Leone. Kerfalovi je dnes už téměř rok a má se čile k světu.
U Madiny nás čeká pohoštění. Jsme už zase hladoví a nenecháme se dlouho pobízet . Bydlí ve starém koloniálním domě. Jsme v zemědělském kraji a salát z ovoce nám přijde k duhu. Zpátky se vracíme bez Aboubacara, ten zůstává v Kindii. Řidič taxíku se projevuje jako opravdový gentleman. Nejenže bravurně řídí, ale jelikož se vracíme pozdě v noci, tak všechny pasažéry rozváží až před dům.

Na druhý den nás vyzvedává Oury. Míříme za dětmi do Dar-es-salamu a pak s ním děláme rozhovor v domě, kde bydlí se svou mámou a sestrami. Odpoledne do našeho domku přijíždí Oumar. Každý koordinátor přináší podklady od dětí, dopisy, obrázky, fotografie, vše zapisujeme do tabulky včetně navštěvované třídy a případných problémů. Při více jak 600 dětech to je mravenčí práce. Vysvědčení budou až po 20. lednu. Oumar má 150 dětí, bude to práce na hodiny a tak nabízí, abychom vše udělali u něj doma. Zatímco jeho žena připravuje večeři, nabízí nám jít se umýt v teplé vodě, kterou nám ohřáli. Po našem odmítnutí s tím, že se vždy umýváme až těsně před spaním, na nás nechápavě kouká. Volá mu Lamine.
„Ano, ráno je přivezu domů. V osm jsou tam.“
„Jak ráno?“ Ptáme se sborově s Dášou.
„No ráno. Domlouvali jsme se přece, že budeme pracovat dlouho do noci!“
„A to jako znamenalo, že tady budeme spát?“ divíme se.
Dostáváme záchvat smíchu. Vše, co jsme si vzaly s sebou, máme na sobě. Přibalily jsme jen hromadu papírů. Jeho žena výborně vaří. Máme naši oblíbenou rybu se salátem. Zuby si nakonec čistíme žvýkačkou a spíme v manželské posteli, kolem které se jako nebesa rozprostírá moskytiéra. Ráno na sebe s Dášou pobaveně koukáme. Postel má společnou matraci a tak i přes veškerou snahu uchránit si svoji vlastní půlku, jsme se vždy skutálely k sobě doprostřed.

Africký čas znamená hodina sem, hodina tam. A stejně k tomu přistupuje i Lamine, má hodinu zpoždění. Nejprve se jedeme podívat na projekt, který se má rozjet po novém roce - studentům zde budou po ukončení univerzity poskytovány mikropůjčky.
S dětmi pak jako obvykle v základní škole kreslíme obrázky. V Dubréce je univerzita, kde probíhají umělecká studia. Seznamujeme se s Néné, studentkou herectví, a Danielem, studentem malby. Lamine dětem slavnostně ukazuje fotbalový míč, který ode mě dostal před pár dny. Pak vytahuje ještě jeden, evidentně zánovní, i když trochu poničený.
„Kdes to vzal?“ ptám se.
„Od Evy. Přivezla mi ho při své návštěvě.“
„To jsou přece 3 roky! Proč jsi ho proboha nepoužil?“
„Máme 2 fotbalová mužstva a tak jsme čekali na druhý fotbalový míč, abychom mohli každé družstvo obdarovat a nikomu to nepřišlo líto.“
„Chápu“, říkám, přestože vůbec nic nechápu.
Lamine přináší autíčka pro dva nejlepší žáky ze třídy. „Škoda Auto“ kouká na mě samolepka na krabici.
„Kdo to přivez?“
„To jsem dostal před 2,5 lety z České republiky.“
Kluci, dva bráškové, mají z autíček neskrývanou radost.
Jdeme se podívat na N‘Naïchu, nemocnou holčičku, jejíž fotografie jsem viděla před týdnem. Z domku vychází dívka kost a kůže, napadá na pravou nohu. Je smutná, bez života. Oči má vyhaslé. Zjišťuji, že má tmavé fleky nejenom na trupu, ale po celém těle. A k tomu tuberkulózu.
„Byli jste minulý týden u lékaře? Co říkal?“
Dohadování v jazyce, kterému nerozumím. Mluví pouze její babička. Dívka mlčí. Otec bydlí o pár domků dál u příbuzných. Nemůže již několik let na nohy.
„Byli. Ale zapomněli tam veškeré doklady,“ překládá Lamine. Své podezření, že nikde nebyli, si raději nechávám pro sebe. Okolí i lidé vypadají tristně. Néné mi vše potvrzuje. Jestli se dá chudoba ještě rozdělit na to, kdo je více či méně chudý, tak oni patří na její dno. Rodina celý den shání pouze něco do úst.
„Zítra s ní zajedete k lékaři“, obracím se na Daniela s Néné. „A večer zavoláte, co jste zjistili!“
Rozpačitě odcházíme, každý pohroužený do svých vlastních myšlenek.
Lamine se chce pochlubit pozemkem na kraji Dubréky, který by rád koupil pro školu. Na cestu si půjčuje auto od svého adoptivního otce.
„Kolik stojí ten pozemek?“
„500 m2 za 1000,00 Euro.“
„To je skoro zadarmo. Dášo, koupíme to a budou z nás africké velkostatkářky .“ O pár dní později se shodujeme, že by stálo za to koupit 1.000 m2. To by stačilo na školu, jídelnu a malé centrum, kde by děti mohly trávit volný čas.
Dáša sní o místních kaskádách, kde bychom se mohli všichni vykoupat. Po cestě však potkáváme naše adoptivní děti, a jelikož nemáme plavky, sen o koupání bere za své. Místo toho pozorujeme a fotografujeme děti, jak dovádějí ve vodě.
„Lamine, myslíš, že by ses mohl zeptat svého adoptivního otce, zda by nám své auto nepůjčil na cestu do Boffy? Mohli bychom vyrazit už dnes.“
„Jasně, zeptám se.“
O pár vteřin později ztrácí zcela kontrolu nad vozidlem. Vyjíždíme ze silnice. Před námi je řeka. Prudce strhává volant doleva. Vlítneme zpátky na silnici a bruslíme ze strany na stranu. „Hlavně, ať nenarazíme do mostu,“ bleskne mi hlavou. Prosvištíme přes most a za ním dostáváme auto znovu pod kontrolu.
„Tak s ním nikam nejedu“, slyším Boba.
„Patricie, jsi v pořádku?“ ptá se Néné.
„Hmmmm“, hypnotizuji Laminova záda, který mlčí a upřeně kouká před sebe.
„Máš vůbec řidičák?“ Zůstává moje otázka bez odpovědi.

Néné má na starosti fotbalová družstva. Starší studenti nám předvedou své umění a pak dostávají jeden z balonů. Do zápasu mladších žáků se pouští i Bobo s Laminem. Český talent se nezapře. Dává dva góly.
Noc trávíme na matraci v místním humanistickém centru. Moc toho nenaspíme. Na plechové střeše probíhá téměř celou noc bitka koček. Pak přichází na řadu kokrhání kohouta a volání muezzina k modlitbě. Je čas vstávat. Čeká nás 100 km do Boffy po silnici, která je děravá jak síto. Většinu času jedeme krokem. Vesnička Dansy se nachází 3 km od moře v zemědělské oblasti. Velká část Guineje je muslimská, zde ale žijí samí křesťané. Všude je čisto, nikde žádné odpadky. Vesničané jsou z větší části samostatní. Na okolních pozemcích pěstují plodiny pro vlastní potřebu, nemají zemědělské stroje a tak jsou schopni obdělávat a prodávat jen malou část. V moři loví ryby. Lamine sem přijíždí několikrát do měsíce. Řídí zde kurzy alfabetizace, různé hry pro děti a vyplnění volného času. Jsme rádi, že jsme se dostali z ruchu města. Život je zde úplně jiný. Jako u nás na vesnici. Lamine připravil pro všechny děti malé balíčky se sladkostmi. Muži hrají na bubínky a téměř každé dítě nám něco zarecituje, zazpívá anebo zatancuje. Nechce se nám, ale je čas vyrazit. Taxíka si musíme stopnout na hlavní silnici. Jsme čtyři a tak dost dlouho trvá, než se objeví něco, kam bychom se všichni vešli.
Zastavuje u nás náklaďák předělaný na dopravu lidí.
„Sem se přece nevejdeme, není tady žádné volné místo“, povídá Bobo.
„Hele, slepice“, kouká na mě ta potvora z pod lavičky a už mizí v rukách jednoho z místních. Začíná naše oblíbená hra na sardinky. Celou cestu mě provází záchvat kašle a pach shnilých ryb. Je pozdě večer. Po třech hodinách zastavujeme na hranicích Konakry.
„Vaše pasy a očkovací průkaz!“ poroučí policista.
„Průkaz nemám“, slyším vedle sebe a padám do mdlob.
„Proboha, jak to, že zas nemáš průkaz?“
„Minule jsme ho nepotřebovali a stejně by mě bez něho nepustili do země. Tak proč ho chtějí? Furt jenom otravujou.“
V rukou policisty mizí veškeré naše doklady. Odchází. Zmateně sbíráme své věci a běžíme za ním. Po ohnivé diskusi je dostáváme zpátky. Kromě Bobova pasu. Je nám to jasné. Zadarmo to nebude. Nakonec to spraví 10.000 FG. Tomu říkám veselý Silvestr.
„Lamine, můžeš zjistit, jak je to s N‘Naïchou?“
Pár krátkých vět do telefonu a Lamine se rozbrečí. Padá na nás tíseň. Necháváme ho být a mlčíme. Kousek od domku vystupujeme z taxíku. Jdu ještě na internet, ostatní jdou rovnou domů. Je půl jedenácté v noci. Ve dveřích u domku se pak srazím s Laminem.
„AIDS“, klopí hlavu a pomalu odchází.
„Páťo“, smutně se na mě dívá Dáša.
„Já už to vím. Potkala jsem se ve dveřích s Laminem.“ Odvracím pohled, tohle musíme každý vstřebat sám.
Je půlnoc. Sešla se u nás spousta humanistů z Čech a Itálie, kteří přijeli v posledních dnech. V podvečer někde splašili šampaňské. Každý ho máme v hrníčku na dně. Normálně ho vůbec nepiji, nechutná mi. Ale teď si dám. I když je teplé. S Dášou a Bobem pak sedíme na verandě. Chvíli diskutujeme o N‘Naïche, ale nakonec nám docházejí slova. Je to poprvé, co jsme se s AIDS setkali takto zblízka.

V příštích několika dnech nastává kancelářská práce. Další interview s koordinátory a zadávání zbylých dat do notebooku. Jedinou změnou je návštěva nemocnice specializované na AIDS, kterou zde vedou „Lékaři bez hranic“. Na schůzku s N‘Naïchiným ošetřujícím lékařem bohužel přicházíme pozdě. Laminova obvyklá akademická hodinka... Získáváme aspoň spoustu užitečných informací o průběhu nemoci, způsobu komunikace s rodinou a okolím, setkáváme se s ostatními postiženými a prohlížíme si samotnou nemocnici. Nabíjí nás to nadějí.

Ve čtvrtek 3.1. vyrážíme do Madiny, největšího tržiště. Změť uliček, lidí, stánků a zboží.
„Držte se pohromadě. Jestli se někdo ztratí, tak tady ho už nenajdeme.“
Je nás šest Čechů a Lamine. Běží jak splašený. Při první příležitosti ztrácíme Boba s Honzou. Paráda! Lamine nás holky nechává na místě a jde kluky hledat. Vzhledem k barvě pleti jsme tam jak výstavní exponáty. Každý si nás prohlíží. Po deseti minutách se objevují.
„Kde jste?“
„Normálně Ti kráčíme a najednou jsme zjistili, že vás nemáme,“ dívá se na mě co nejnevinněji Honza. Mám dojem, jako kdybych plísnila malé dítě.
Motáme se v uličkách. Chceme nakoupit hlavně přívěsky a náramky z korálků a kůže. Prodávají se hned u trhu s ovocem a zeleninou. Zrovna to tu moc nevoní. Vše kupujeme po deseti kusech. Máme i slaměné mísy. Pospícháme zpátky do domku, kde na nás už čeká Zainoul. Jedeme do centra do letecké společnosti Air Senegal. S Dášou potřebujeme potvrdit zpáteční let, jinak by se mohlo stát, že naše místa padnou do klína někomu jinému. Bobo si vyřizuje změnu odletu. Má vízum pouze do 20.1., ale letenku na 23.1. Jde to bez problémů. Všichni se divíme. V Čechách jakoukoliv změnu odmítli udělat s tím, že to prostě není možné. Hned za rohem je obchůdek s různými drobnostmi, kde při každé návštěvě Guineje něco nakoupíme. Vstupujeme dovnitř a volíme osvědčenou taktiku. Nejdříve vybereme zboží a dáme vše na hromadu. Smlouvat bude Zainoul. Vybíráme náhrdelníky, náušnice, oblečení. Shromáždíme se kolem stolu, kde je plná hromada věcí. Lamine se tiše posadí vedle na stoličku a všechny pozoruje.
„Kolik to stojí?“, drží Zainoul v rukách štos náhrdelníků.
„Deset tisíc“, zaburácí majitel.
„Deset tisíc? To nedáme! To je příliš.“
„Podívejte se na tu kvalitu!“
„Pět tisíc.“
„To vám neprodám.“
„Šest tisíc. Podívej na to množství. Neproděláš. Kdy zase uděláš takový obchod?“
„Zloději“, zaburácí majitel a zpříma se na nás podívá. V očích mu hrají jiskřičky. Mám sto chutí se rozesmát.
„Bobo, tady máš papír a piš. Šest tisíc za kus.“ Poroučí Zainoul.
„Kolik chceš za tyhle?“
„Třicet tisíc!“
„To je moc. Dáme patnáct tisíc.“
„Ona mi slíbila třicet tisíc“, koulí na mě majitel očima.
„Já?“ vytřeštím oči. To snad není možné. „A kdy?“
„Tam vzadu, když jste je vybírala.“
„To není pravda!“
„Bobo, piš. Dvacet tisíc.“ Zavelí opět Zainoul.
„Zlodějko“, obrací se na mě majitel.
A tak to jde stále dokola. Za každým handlováním slyším slůvko zloději. Vše balíme a loučíme se. Majitel se usmívá. Přemísťujeme se hned vedle, do obchůdku se soškami. Zde to jde ráz na ráz.
Po návratu do domku se dozvídáme, že se situace v Guineji zhoršuje. Dnes byl u prezidenta ministr komunikace s požadavkem, aby byly prezidentovi sníženy pravomoci. Zítra budou nejspíše nepokoje.

Ráno zůstáváme v domku pouze čtyři, já, Dáša, Bobo a přidává se ještě Adéla. Ostatní jedou na kraj Konakry na semestrální schůzku, kde zůstanou až do neděle. Všichni nám kladou na srdce, ať raději nikam nechodíme.
„Jedu do města. Udělat nějaké fotky a nakoupit pár věcí.“ Sděluje mi Bobo. Nic neříkám, stejně by to nemělo cenu.
Zvoní telefon.
„Ahoj, tady Lucka. Hele, v Madině se střílelo a po městě jsou nepokoje. Nikam nechoďte a pro jistotu si nakupte jídlo na celý víkend.“
„Bobo jel do města. Udělat nějaké fotky a nakoupit dárky.“
„Vždyť jsme vám říkali, ať nikam nechodíte! Copak se zbláznil?!“ Rozčiluje se.
Běžím nakoupit nějaké jídlo do obchůdku na křižovatku. Provoz je slabý, moc lidí tu není. O pár minut později se sem vracím ještě jednou, pomoci nakoupit Adéle. To už je ale většina obchodů zavřená. Dáša běží ještě na internet napsat e-mail Táně. Před mešitou se modlí hlouček lidí.
Vrací se Bobo a šťastně nám ukazuje sošky, které nakoupil na bazaru. Všude je prý klid, tak co plašíme!
Celý den nám neustále někdo volá a kontroluje, zda jsme v pořádku.

Adéla se rozhodla mít poprvé v životě dlouhé vlasy. V sobotu přichází dívka, která jí je má naplést. Vypadá to moc pěkně. Celý proces trvá sedm hodin a ji z toho sezení pořádně bolí záda. Taky jí ztěžkla hlava, vlasy má do půli zad. Se Zainoulem jedeme znovu do Simbaye do franko-arabské školy natočit některé děti na video. Včera zde byly srážky s policií. Dnes je klid. Jenom sem tam se po silnici válejí rozbité věci. Faktem je, že provoz je stále malý.

Neděle 6.1. ráno. Vstávám v šest. Čeká nás výlet na ostrov Room. Dáša vstávat odmítá: „Stejně přijedou pozdě.“ Má pravdu. Místo toho volá Oury: „Nikam nejezděte. Situace není dobrá.“ Den předtím večer ještě volala Klára se stejnou informací. Adéla si tedy jde lehnout, Dáša s Bobem naopak lezou z pelechu. Volám Laminovi.
„Kde jsi?“
„Na cestě.“ Kolikrát už jsem tuto neurčitou odpověď slyšela.
„Měl jsi tady být už před půl hodinou!“
„Vždyť jedu.“

„Haló, Madani? Tady Patricie. Dobré ráno.“
„Dobré ráno.“
„Měli jsme se dnes ráno sejít a jet na výlet.“
„Už jedu“, zní ospalý hlas a telefon ohluchne. Ani jsem se nestačila zeptat, jestli vůbec můžeme někam jet.
Přijíždí Lamine a ujišťuje nás, že situace není nebezpečná. Ještě to celé konzultuje s Madanim a Zainoulem. V přístavu vzniká malý problém. Naše piroga má rozbitý motor. Kapitán musí koupit náhradí díly. Najednou vedle Lamina stojí policista. Chvíle diskuse a všichni i s Madanim odcházejí pryč.
„Co se stalo?“
„Ále, jak nás Lamine fotil, tak ta budova za námi je rozestavěný prezidentský palác. A policista si myslel, že fotí jej. Už jsme si to vyříkali.“ Historie se opakuje. Před pár dny měla Dáša podobný problém s fotografováním na tržišti.
Cesta na ostrov trvá přes půl hodiny. V oceánu rezavějí vraky nákladních lodí. Ostrov je pro nás pohádkovým rájem. Čisté moře i čistá pláž. Pronajímáme si přístřešek a na oběd objednáváme naši oblíbenou rybu, kterou před chvílí ulovili v moři. Je neskutečně slané se spoustou zvláštních, děrovaných mušlí. Nějaké Evropanky se zde učí africké tance. Kousek dál hrají místní hudebníci. Na muslimskou zemi, kde je v Koránu pro muslimy zákaz alkoholu a drog, se chovají velmi nezvykle, popíjejí pivo a kouří marihuanu.
„Nepůjdeme na procházku?“ Navrhuje Lamine.
Brodíme se mořským pískem a pak přecházíme palmovým hájem na druhou stranu ostrova.
„Kam až půjdeme?“ Ptám se a dívám se na své bosé nohy. Nad námi praží polední slunce.
„Jenom tady kousek, k tomu cípu. Za ním už se cesta stáčí zpátky.“
Písek se mění v malé kamínky. Ty se ale postupně mění v balvany, z nichž některé jsou větší než já. Kromě mě a Madaniho mají všichni boty. Ten je ale chodit bosky zvyklý. Skáču, respektive přelézám šutr za šutrem. Vycházka zabírá téměř dvě hodiny na přímém slunci. Vracíme se zpět k Bobovi, který celou dobu hlídal naše batohy. S holkama vypadáme jak rudé indiánky. Rychle skáčeme do vody, abychom se po té „krátké“ vycházce trochu osvěžily. Madani s Laminem se jen tak rochní, neumějí plavat. Většina lidí je tady neplavců, není nikdo, kdo by je to v dětství naučil.
Při návratu zpátky se piroze několikrát zasekne motor. Náhradní díly asi nebyly dost kvalitní .

V pondělí ráno máme jet k Zainoulovi do další školy natočit poslední děti. Přijíždí s hodinovým zpožděním. Pak je ještě schůzka, které se z nás účastní pouze Dáša. Přes den balím věci a už jen tak relaxuji. V pět se ve dveřích objevuje Dáša: „Za půl hodiny odjíždíme.“
„Proč? Měly jsme jet až v sedm!“
Na druhý den je slavnostní otevření školy v Menyi a tak Zainoul ještě chce nechat před cestou prohlédnout a umýt auto. Přicházejí se s námi rozloučit ostatní koordinátoři, na letiště nás doprovází pouze Zainoul se svojí snoubenkou, ti po chvíli odjíždějí, a Lamine. Máme dost času a tak spolu dlouho klábosíme. S Dášou stojíme v řadě na odbavení, Lamine čeká venku.
„Já jsem zapomněla letenku v domku pod matrací.“
To snad ne! Nejdříve Bobo s pasem a očkovacím průkazem, teď pro změnu Dášina letenka? Jdu se odbavit. Dáša mezitím telefonuje Bobovi, aby jí ji přivezl. Kluci jsou tady za půl hodiny, Lamina berou s sebou zpátky a my s Dášou konečně můžeme vyrazit do bezcelního prostoru.
„Promiňte prosím,“ oslovuje mě policistka. „Pojďte se mnou, na něco se Vás musíme zeptat.“
Nechápavě se otáčím na Dášu a odcházím.
„Je to váš batoh?“
„Ano“, koktám a urputně přemýšlím, co je mohlo popudit.
„Byla byste tak laskavá a vysvětlila nám, co v něm vezete?“ Ptá se a přitom ukazuje na obrazovku.
Nevěřícně koukám na tu změť malých teček, které vypadají jako diamanty. Policista si vše přibližuje, teď už pokrývají celou obrazovku. Žena si mě přísně měří.
„To jsou náhrdelníky. Koupila jsem je v Madině. Jsou vyrobeny z takových malých korálků.“
„A vezete ještě něco?“
„Ne.“
„Co třeba náramky.“
„Vždyť Vám říkám, že je to všechno.“
„A co náušnice.“
„No, vlastně, ty ano.“ To jsem si tedy opravdu pomohla! Policistka mě ještě chvíli vyslýchá. Vysvětluji kdo jsem, co jsem tady dělala, pro koho to vezu… Při zmínce o placení školného místním dětem se na její tváři objevuje široký úsměv.
„Můžete jít.“
Mizím a raději se ani neohlížím.
Dakar.
Lisabon. Stojíme na nástupišti autobusu, který nás má odvézt k letadlu do Prahy.
„Madame Cizova?“ Přibíhá zaměstnanec letiště.
„To jsem já.“
„Vaši letenku prosím.“
„Stalo se něco?“ A v mysli už se mi promítají problémy s batohem a náhrdelníky.
„Ne, jenom jsme Vám zapomněli utrhnout jednu část letenky,“ škube mi papír z ruky a s úsměvem odchází.
Praha. U výstupu z letadla stojí zaměstnanci místního letiště s cedulkou „Dáša Bystřická“.
„Stalo se něco?“ ptám se.
„To jste vy?“
„Ne, moje kolegyně. Hned přijde.“
„Paní Bystřická, ukázala byste nám laskavě svoji letenku? V Lisabonu Vám zapomněli odtrhnout jednu její část.“ Dostáváme záchvat smíchu. Tak tohle už jsme dnes jednou slyšely.
Místnímu policistovi opět vysvětluji obsah svého batohu. Tentokrát to nemine ani Dášu.
A už si padáme do náruče s Táňou. Helenka pořádně vyrostla. Špulí na nás rtíky a koulí těma hnědýma kukadlama. Je z ní pěkný cvalík.
„Páťo, čekám v autě na parkovišti“, volá šéf. Nastupuji do auta zatímco on neustále telefonuje. Po deseti minutách se na mě konečně otáčí.
„Ahoj!“
„Ahoj! V kolik máme zítra poradu?“


** 1,00 EURO = 6.000 – 6.200 FG (kurz v době našeho pobytu)


*Aktéři deníku

Patricie, Dáša, Eva - koordinátorky působící v ČR
Bobo - jeden z adoptivních rodičů
Táňa - předsedkyně sdružení o.s. Vysokoškolští humanisté
Helenka - Tánina dcera
Fanta, Kadiatou, N’Naïcha – adoptované děti
Kerfala - syn Kadiatou
Lucka, Adéla, Klára - humanistické centrum Dialog

Guinejští koordinátoři
Aboubacar hl. město Konakry, čtvrť Landréah - škola Atlantique, škola ve čtvrti Cosa, město Kindia - sirotčinec
Eder hl. město Konakry, čtvrť Landréah - škola Atlantique
Lamine město Dubréka a oblast Boffa (vesnička Dansy)
Madina město Kindia a vesnička Menyi Madani
Oury hl. město Konakry, čtvrť Dar-es-Salam
Oumar město Kankan
Zainoul hl. město Konakry, čtvrť Simbaya
Néné (žena), Daniel - Laminovi spolupracovníci
Mamady spolupracovník Oumara


Ceny v době našeho pobytu

Měna guinejský frank: 1,00 EURO = 6.000 – 6.200 FG

1.500,- FG bílý chleba (podobný naší vece)
4.500,- FG kulatá krabička sýru Veselá kráva
3.000,- FG 1,5 l balená voda Coyah
13.500,- FG balík 6 ks balených vod Coyah
2.500,- FG plechovka Fanty, Coly, Spritu
3.000,- FG plechovka džusu Mango
12.000,- FG krabice 100 ks čaje Dilmah
4.000,- FG balení sušenek (podobné našim Disko sušenkám)
500,- FG mini sušenky Glucose
15.000,- FG Nescafé 100g
13.000,- FG sklenice džemu
10.000,- FG sklenice Nutely
500,- FG malý sáček sušeného mléka

500,- FG 1 banán (ovoce se prodává na kusy)
2.000,- FG 1 avokádo
500/1.000,- FG 1 rajče (cena dle velikosti)

2.500,- FG rýže s arašídovu omáčkou
10.000,- FG Kebab
14.500,- FG vaječná omeleta s hráškem a bagetou

4.300,- FG 1 litr benzinu



Zapsala: Patricie Čížová