Čtvrtek 29.7.2006
Můj první oficiální den v Keni. Včera jsem hned po příjezdu šla spát. Měla jsem na vybranou co budu ten den dělat. Buď jet se všemi na Daniny projekty nebo s Lu a Tamim do Tajino školy. Vybrala jsem si to druhé, protože jsem byla

Čtvrtek 29.7.2006
Můj první oficiální den v Keni. Včera jsem hned po příjezdu šla spát. Měla jsem na vybranou co budu ten den dělat. Buď jet se všemi na Daniny projekty nebo s Lu a Tamim do Tajino školy. Vybrala jsem si to druhé, protože jsem byla zvědavá na předávání dárků. Výhodou také bylo, že jsme jeli autem a nemusela jsem se mačkat v matatu (místní obdoba menšího autobusu).
Hned po výjezdu jsem dychtivě sledovala okolí. První poznatek byl šílený provoz. Aut bylo na silnici mnoho, ale hlavně jeli naprosto šíleně. Něco jako dopravní předpisy zdě zřejmě neznají. Několikrát mě udivilo, že jel Tami na červenou, pak jsem si ale všimla, že tak jezdí všichni a pořád. Lu mi pak vysvětlila, že tady se prostě na takové věci jako jsou semafory nehraje. Jede prostě ten kdo má volno. Dlouho jsem si taky nemohla zvyknout na to, že jezdí nalevo. Několikrát mě proto udivilo auto bez řidiče nebo řidič, který jen tak koukal vedle sebe. :)
Nairobi je velmi zvláštní město, protože se zde střetávají dva světy. Jeden bohatý – reprezentovaný mnoha mrakodrapy a druhý chudý v podobě slumů na okraji města. Jak jsem již měla možnost poznat, mezi těmito světy neexistuje žádná hranice. Do slumu je to pouhých pár set metrů od nákupního centra s kinem podobnému naší Flóře nebo tak.
Ve čtvrtek jsme však mířili do podle Lu a Tamiho ,,lepší čtvrti“. Ta se vyznačovala především zděnými baráky. Nikde tam však nebyla asfaltová silnice, pouze hlína pokrytá četnými odpadky. Stále jsem nemohla pochopit jak můžou to co jsem viděla nazývat lepší čtvrť. Dnes už to spíš chápu, protože jsem zažila slum a dokáži rozpoznat ten rozdíl. Tenkrát mi však takové označení přišlo k smíchu.
Škola do které jsme jeli se jmenovala Umojaland Academy. a paní ředitelkou byla Monika – členka Tamiho týmu. Monika byla úžasná, stále se smála a vyzařovala z ní obrovská energie. S Lu jsme se hned vydaly na obhlídku školy. Byla jsem naprosto unešená ze všech těch hlaviček pilně skloněných nad svými sešítky. Děti byly úžasné, jevily o nás velký zájem a byly samý úsměv. Po delší rozmluvě s Monikou jsme se přichystali na předávání dárků. Já jsem měla úlohu předáka, Lu fotila a Tami natáčel. Děti měly z dárků radost. Jediná škoda bylo, že nedostaly dárky všichni, protože byla velmi smutná podívaná na ty, co jen seděly a koukaly na prázdné ručičky. Poslední holčička, která nic nedostala, dokonce smutně seděla ještě když mely děti odejít. Lu jí proto obdarovala plyšovou kočičkou. To bylo radosti.
Jako jediné mi na škole a jejím okolí vadil všudypřítomný zápach a odpadky. Bylo mi ale jasné, že děti a místní už to zřejmě nevnímají. Lu mi také vysvětlila, že v Keni prostě něco jako vyvážení odpadků nefunguje.
Cestou domů jsem opět bedlivě pozorovala okolí a další věc, která mě dost zarazila byly billboardy. Ty zde můžete potkat na každém kroku a jsou to často reklamy na mobily a podobné vymoženosti. Přijde mi to naprosto absurdní, protože je jasné, že naprostá většina lidí na takové věci nemá peníze. Také mě dost pobouřila reklama na Niveu s krásnou polonahou bílou dámou. Reklamy mě pobuřují i v Česku natož tady, kde mají lidé mnohem větší problémy než se starat o svou hebkou pokožku.
Všude podél silnice i nesilnice se zde můžete setkat s krámky nebo spíše stánky všeho druhu. Často zde prodávají oblečení jen tak zavěšené na stromech nebo položené na zemi. Všude se lze také setkat s vyřezávaným nábytkem vystaveným podél silnic. Viki to trefně nazval místní Ikeou. :)
Po příjezdu domů jsme si ještě večer na terase povídali s Ivanem, což je jeden z Italů, kteří zde mají projekty. Mluvil moc zajímavě o sobě a hnutí a všichni jsme se pak shodli na tom, že nám to co říkal bylo velmi blízké a pomohlo nám to zamyslet se nad našimi životy. Mluvil hodně o tom, že by lidé měli žít víc přítomností než minulostí nebo hlavně budoucností.

Pátek 30.6.2006
Dnes byl den D – mělo se jet do slumu, moc jsem si tam přála jet a vidět to. Lu měla ale obavy o naší bezpečnost. Nakonec se ukázalo, že to mají všechno dobře naplánováno a mohli jsme vyrazit. Jelo se již zmiňovaným matatu (já jim říkám matláci) a jelo nás hodně, protože přistoupili i lidé od Dany.
Nejprve jsme navštívili jednu školu (což byla spíše jedna místnost). Byla to škola pro děvčata spojená s dívčím fotbalovým týmem. Děvčata tam byla zadarmo a vyučovali je mladí dobrovolní učitelé.
Pak jsme se vydali do útrob slumu Kibery. Něco takového se musí vidět. Doporučovala bych to všem lidem na světě. Vsadila bych se, že by se pak zvýšila spokojenost nejméně všech. ;) Opravdu něco tak strašného se jen tak nevidí. Všude po zemi jsou odpadky, výkaly někde dokonce potůčky nebo louže všech možných sra… Omlouvám se, ale jinak se to opravdu nedá nazvat. Šli jsme převážně ,,hlavními“ ulicemi, které byly širší, některé uličky mezi lepenicemi jsou však tak uzounké, že stačí opravdu jen na projití. Hlavní ulice se však nerovná schůdné ulici, velmi často jsme museli přeskakovat louže a výmoly. Nedokáži si představit něčím takovým chodit každý den. A to jsme měli všichni tenisky. Místní lidé mají většinou pouze žabky. Podél ulic se nachází lepenice – baráčky ze všeho možného (hlíny, plechu, látek, kartonů atd.). Velmi často jsou to stánky se vším možným i nemožným zboží. To je nejčastěji již opotřebované, takže například můžeme vidět železářství se zrezivělými šrouby nebo starými součástky. Všude se také prodává ovoce a zelenina, ta je však ne vždy čerstvá. Nejodpornější mi přišly totálně černé ryby, které ženy prodávají. A také řeznictví, to je často maličká místnost, kde je zavěšený flák masa. Samozřejmě není chlazený.
Na slumu nás nejvíc dostávaly děti. Těch je všude plno a často se k nám seběhly v úplných houfech. Já jsem celou dobu natáčela na kameru a to přivádělo jejich pozornost. Nejšťastnější byly, když jsem jim obrátila televizku a ony se v ní viděly. To bylo radosti, to bylo smíchu. Už se moc na všechny tyto záběru těším, protože smích těch dětí je asi to jediné, co může na Kibeře potěšit. Smutné však je jak ty děti vypadají. Často mají nažloutlá nebo načervenalá očička a jsou celá špinavá. U nosu se jim často leskne buď čerstvá nebo zaschlá nudle. To je u dětí normální, těmhle ji však, na rozdíl od těch evropských, nikdo neutírá. Je také zajímavé jak se děti starají o sebe navzájem. Velmi často můžeme vidět třeba osmiletou holčičku jak drží v náručí půlroční nebo roční sestřičku nebo bratříčka. Všimla jsem si také toho, že se děti často objímají nebo drží kolem ramen, myslím, že to u nás tak obvyklý jev není. Moc se mi také líbily hry které děti hrály – buď kuličky nebo něco na ten způsob. Často také držely po domácku vyrobený míč. Ten byl většinou z nějakých novin omotaných provázkem.
Celou cestu jsem zvládala jakš takš v pohodě. Pak ale přišla krize. Procházeli jsme zrovna částí, kde byly na jedné straně koleje, pak propast a na druhé straně obrovská halda odpadků. Část té hlady bylo v plamenech. Nejstrašnější však pro mě bylo to, že hned u té haldy a propastí pár mladíků hrálo fotbal. Je to asi tím, že jsem na fotbalu odchovaná, nevydržela jsem to totiž a začala brečet. Naštěstí mě to rychle přešlo. Pak jsme pokračovali dál na vyvýšeninu odkud bylo vidět plechové střechy kam až oko dohlédlo. V Kiběře prý žije 2,5 milionu lidí, je to jeden z největších slumů ve východní Africe.

Sobota 1.7.2006
Dnes byl den festivalu, který připravili Keňští humanisté. Vystupovaly na něm děti ze škol a byly zde také představeny různé projekty. Odpoledne si nás – Čechy a Italy pozvali na pódium abychom se představili. To byla docela sranda, pak nám pustili hudbu a my jsme si všichni hromadně zatancovali.
Večer jsme se pak vydali do jedné speciální restaurace zvané Carnivore. Ta je dalším extrémem Nairobi, je to restaurace nesmírně drahá a speciální tím, že v ní mají i maso z velblouda, krokodýla, pštrosa, zebry apod.

Neděle 2.7.2006
Dnes jsme se opět vydali do Kibery, tentokrát jsme procházeli jinou částí. Poznatky jsou však podobné. Bylo to snad ještě horší než poprvé. Nejhorší bylo to, že jsme přišli do části, která jakoby končila zdí. Už poprvé jsem koukala co že to za tou zdí je. Nejprve jsem viděla jen travnatou plochu, když jsem si ji pak přiblížila kamerou, zjistila jsem, že se za tou zdí nachází golfové hřiště!! Chápete to?? Na jedné straně hromada odpadků a mezi nimi bydlí lidé v lepenicích mezi výkaly a na straně druhé golf? Mám dokonce přiblížený záběr na golfistu jak si kráčí a za ním caddy táhne jeho bag na kolečkách. Zřejmě si dokážete představit jak mě to vzalo. Ještě víc než fotbal v pátek. Na chvilku jsem se opravdu hodně rozbrečela. Nejhorší bylo, že jsme pak procházeli částí, která bylo přímo za zdí, ale nebyla vůbec schůdná, protože tam byly obrovské louže odpadků. Musely jsme se přidržovat plotu a šlapat na kameny abychom vůbec přešli. Ke konci slumu jsem však potkala kloučka, který mi začal hned povídat anglicky do kamery o sobě. Mluvil moc chytře a byl moc hezký. Chvilku jsme si povídali a o moc mi zlepšil náladu. Úplně jsem se do něj zamilovala. Dodal mi naději, že takové chytré děti jistě přispějí ke zlepšení situace v zemi.
Ta situace je opravdu docela katastrofální, propast mezi chudými a bohatými je obrovská. Nejhorší na tom je, že vláda je totálně zkorumpovaná a vydává zákony které prospívají pouze jim. Místní boháči často chudší čtvrti úplně ignorují. Lu mi říkala, že spoustu z nich třeba ve slumu ani nebylo. Prostě je to nezajímá, žijí si ve své zlaté kleci.
Je to však pouze signál, že to co zde děláme je správné a má smysl. Všechny ty školy a projekty jsou zde, protože je vláda neschopná zajistit bezplatné školství a základní potřeby lidí. Je potřeba aby se lidé více vzdělávali a pochopili, že takhle to dál nejde. Co jsem zatím měla možnost vyslechnout od místních, spousta z nich nespokojených je a chce něco začít dělat. Já se zatím teprve připravuji na zakládání vlastního týmu tady. Jsem ale již přesvědčená, že to chci udělat, protože je to jediný způsob jak to tu psychicky zvládnout. Chci něco udělat a tohle je způsob jak něco změnit.
Poslední poznatek z Keni je o jejích obyvatelích. Jak jsem již měla možnost poznat, téměř všichni jsou zde moc milí a často se smějí. I ten nejdrsněji vypadající hlídač se často usměje a udělá vtípek. Dokonce i lidi ve slumu jsem viděla často se smát. Je vidět, že se od těchto lidí máme mnoho co učit. Přála bych všem lidem zažít den ve slumu aby přestali být nespokojení se svým životem. Buďte si jistí, že máte to největší štěstí, že jste se stejně jako já narodili v České republice. V republice, kde nám odváží odpadky, máme bezplatné školství, lidi najdou relativně snadno práci, a když ji nenajdou tak nemusí žít v lepenici ve výkalech na okraji Prahy, ale stát se o ně postará. Važte si toho a děkujte za to každý den. Nevím proč milióny lidí žijících ve slumu takové štěstí jako my nemělo, nemyslím si totiž že by si ho nezasloužili. Naopak mám pocit, že kdejaký nespokojený Čech by si zasloužil na jeden týden přestěhovat do slumu aby poznal, že nemá cenu být nešťastný.