Se svými zážitky se zde s vámi podělí Eva a Lenka, dvě dobrovolnice, které se s námi poprvé setkaly v Guineji.

Překážky na vysněné cestě do Afriky

Jak začít? Asi tím, že nikdo naši naplánovanou a vysněnou cestu do Guinei neschvaloval a každý nás od našeho „dobrovolnického výletu“ zrazoval a tím myslíme většinu našich přátel a rodiny. Ale marně! :) Stále jsme odpovídaly na spoustu otázek, proč zrovna Guinea, co nás tam táhne, co tam budeme dělat atd.

........................................................................................................................

My neustále namítaly, že chceme poznat trošku jinou kulturu, mentalitu a hlavním cílem je zkusit někomu pomoci. Když už jsme se rozhodly vycestovat do Afriky, tak ať to má alespoň nějaký smysl. Obě dvě jsme byly odhodlány vytrvat a jet, i když nás od samého začátku provázely problémy.

........................................................................................................................

První z problémů byl s cestovní kanceláří, u které jsme si bukovaly letenky do Conakry. Cestu jsme si naplánovaly s leteckou společnosti Air Royal Maroc, protože letenky vycházely nejvýhodněji (tímto nikomu, kdo by chtěl podniknout cestu do Guineii nedoporučujeme tuto leteckou společnost). Příště si raději připlatíme. Letěly jsme z Londýna s přestupem v Marocu v Casablance a pokračovaly do Conakry.

Cestovní kancelář měla katastrofální služby a vůbec nebyli schopní vyjít vstříc, ale všechno se v průběhu 14 dnů vyřešilo. Posilnění touto zkušeností a dalším odhodláním jsme vyrazily vstříc dalšímu problému, který se objevil vzápětí. A tím byla nestabilní politická situace. Guinea čelila násilným střetům mezi obyvatelstvem a pořádkovými silami, protože zde mělo proběhnout druhé kolo prezidentských voleb. Tyto volby měly být první svobodné od vyhlášení nezávislosti v roce 1958. Tím pádem ve školách došlo k narušení vyučování, protože rodiče byli touto situaci znepokojeni a posílali své děti na prázdniny do vnitrozemí, což samozřejmě chápeme a zcela jsme porozuměly během našeho pobytu v této úžasné africké zemi. Tímto bylo naše dobrovolnictví ohroženo.

........................................................................................................................

Po několika dlouhých telefonech mezi námi a Táňou a hlavně po hodinových diskuzích mezi námi děvčaty, jsme došly k názoru, že naše rozhodnutí neovlivní ani politická situace, která se mezi tím zklidnila, a že stejně vyrazíme na vlastní nebezpečí...

........................................................................................................................

 Adoptivní rodič Vláďa s dětmi

Vřelé uvítání hned po přistání

Nastal den D a my vyrazily, cesta byla opravdu náročná, protože jsme spoustu času proseděly na letištích, ale zvládly jsme to a dorazily do Conakry, kde na nás podle plánu čekal jeden z koordinátorů Zainoul. Přivítání pro nás bylo velmi milým překvapením. Viděli jsme se poprvé v životě, ale uvítání bylo, jako kdybychom byli staří známí. A v tomto přátelském duchu se nesl celý náš pobyt. Zainoul nás přivezl do domečku, našeho přechodného domova, kde na nás čekala hlavní koordinátorka tohoto projektu Táňa s jedním z dobrovolníků Vláďou.

Setkání s dětmi z Kindie

Naše první cesta vedla do Kindie, kde sdružení Wontanara má spoustu dětí v projektu adopce na dálku. Bylo to takové kratší seznámení s tím, co budeme vůbec dělat. Netušily jsme, že zde budeme použity i jako modelky. V Kindii měla děti na starosti jediná koordinátorka a tou byla Madina, skvělá starostlivá žena, která by zasloužila za svou starostlivost a péči o děti nějaký ten metál. Naší prací v Guineii bylo zdokumentovat děti pro adoptivní rodiče. To zahrnovalo nafocení dětí samotných, popřípadě s dopisy od adoptivních rodičů a potom jednu fotečku s námi modelkami.   

 Eva a přivítání s dětmi

Po skončení focení děcka kreslily obrázky a psaly krátký dopis rodičům do Čech. Bylo to bezvadné, děcka jsou bezprostřední a my jsme si užívaly jejich pozornosti. Byly jsme tam pro ně atrakce a oni pro nás také. První den jsme měly za sebou a čekala nás jich spousta takových, na které jsme se opravdu moc těšily.

........................................................................................................................

Další den nás čekala vesnička Menyi. Nejúžasnější přivítání vděčných rodičů, které jsme kdy zažily. Tancovali, zpívali a radovali se a my si to opravdu vychutnávaly.

........................................................................................................................

Následovala dokumentace dětí, která pro nás byla velkým zážitkem pro jejich přivětivost a bezprostřednost. Cestou zpět do Kindie jsme měli všichni na každém prstu několik dětí a nemohly se od nás odtrhnout.

Příjemné osvěžení ve vodopádu v Dubrece

Po návratu z Kindie byla v plánu cesta do Dubreky, focení dalších dětí a prohlédnutí pozemku, kde by v budoucnu měla stát škola. Tentokrát s námi jeli koordinátoři Lamine a Ouri. Ve školách byla trošku sauna. Děti, které se přišly podívat na bílé - „foté“ se zavěsily do oken a zase rodičové stáli ve dveřích a tím ucpali přívod vzduchu do třídy, ve které jsme fotily. Po tom všem focení, všichni pěkně utahaní, jsme vyrazili podívat se na pozemek, který nebyl zrovna nejblíž. Pěkná procházka! Byla to menší exkurze zdejší přírodou a hlavně popis plodin, které se zde pěstují.

 Lenka a Ouri Salim

........................................................................................................................

Úspěšně jsme dorazili na místo a prohlédli si prostory, kde bude stát jedna ze škol. Bylo to krásně položené místo orámované horami. Když jsme se vrátili k autu, byli jsme pěkně vyřízení, ale čekala nás odměna a tou bylo koupání pod malými vodopády. Nikdo z nás neodolal a skočili jsme do vody. Na naše koupačku se přišla podívat skoro celá vesnice, pro kterou jsme nejspíš byli velká senzace a asi na to budou dlouho vzpomínat stejně jako my.

........................................................................................................................

 Koupání ve vodopádech

Prezidentské volby komplikují situaci nejen nám

Jednou z dalších škol byla škola Aboubacara a Zainoula, kde nás čekalo další milé přivítání od dětí a učitelů. Děti byly nastoupeny na dvorku od nejmenších po největší a začaly zpívat okamžitě, jak jsme vstoupili do brány. Po přivítání začala práce, kvůli které jsme přišly a to bylo focení a dokumentace dětí, které šlo jak na běžícím pásu. Výborná organizace. Aby nebyl konec všem problémům, bylo nám oznámeno, že děti opět kvůli volbám mají prázdniny, které měly být do konce našeho pobytu. Tímto chceme vyzdvihnout práci všech koordinátorů, kteří během následujících dní zajistili, aby se většina dětí zúčastnila focení, i když měly prázdniny.

Z důvodu naší bezpečnosti jsme dalších pár dní, díky volbám, byly nuceny být v domečku. Avšak nezahálely jsme a tento čas byl využit ke zpracování nashromážděného materiálu o dětech, což byla pěkná makačka a smekáme před těmi, kteří tohle absolvovali před námi. Jednu z nás postihly menší zdravotní problémy, které k cestě do Afriky určitě patří. Druhá z nás musela sama nafotit a zdokumentovat další děti. Na řadě byla nedaleká škola Atlantik. Tu měl na starosti Eder. Zde se sešly také děti od Zainoula a Aboubacara. Další ukázka perfektní organizace. Práce šla jak po másle. Není žadná legrace nafotit tolik dětí najednou, proto jsme si dělaly poznámky, kdo co měl na sobě.

........................................................................................................................

Tady nastala úsměvná situace, když si dva kamarádi na focení prostřídali jedno tričko a kvůli tomu byli dva považováni za jednoho. Při prvním z kluků jsme si k fotce udělaly poznámku bílé tričko, zelená vlnovka. Po dalších deseti odfocených dětech přišel chlapec podobného vzrůstu ve stejném bílém tričku se zelenou vlnovkou. To nás zarazilo a tvrdily jsme, že tento chlapec už je nafocený. V práci jsme pokračovaly poté, co se situace vyřešila, a kluci se přiznali, že si trička v lavicích prohodili.

........................................................................................................................

Následující den na nás čekala škola ve čtvrti Dar es Salam s koordinátorem Ourym. Děti byly připravené k focení, které proběhlo hladce jako doposud. Jedinou překážkou bylo slunce a vedro. Několikrát jsme stěhovaly naší přenosnou kancelář (jeden stůl a dvě židle) do stínu. Stejně nám tekly potůčky potu snad úplně všude. Tímto se chceme všem rodičům omluvit za to, jak vypadáme na fotografiích, ale myslíme, že by tak dopadl každý.

Velká omezení díky volbám trošku opadla a my se mohli vydat s Laminem na další vícedenní výlet do Boffy. Byly jsme natěšeny, že to bude trošku jiná akce než ty předchozí. Že budeme opět spát někde jinde a dostaneme se z Conakry, která je opravdu hodně zaprášená a špinavá. Do Boffy nás vezl „taxik“ jako většinu cest, které jsme podnikli. Jeli jsme celkem dlouho a cesty nebyly zrovna nic moc. Překvapené jsme byly hlavně místem, kam jsme dorazili.

........................................................................................................................

Bylo to vesnička někde v lese, kde se asi jen málokdy objeví někdo bílý. Nejvíce na nás zapůsobilo zasedání rady starších. Byly připraveny židle pro nás a pro všechny členy koncilu. Lamine představil nás i projekt kvůli kterému jsme přišli a my dostali požehnání od rady, že můžeme pokračovat v práci. Po kratším odpočinku jsme šli do zdejší školy, kde se fotily děti, které ještě nejsou zařazeny do programu. Práce to byla trošku chaotická, protože sem přiváděli snad úplně všechny děti, které našli.

........................................................................................................................

Součástí cesty do Boffy bylo zdokumentování pozemků organizace pro budoucí projekty. Rada starších nám chtěla zorganizovat tanečky, ale to nevyšlo, protože ve vesnici se držel smutek. Náhradní program bylo zprovoznění generátoru a televize. Sešla se celá vesnice ke sledování nějakého starého filmu a tím byl zakončen den. Hned ráno jsme vyrazili na pětihodinovou cestu zpět do Conakry, která byla zážitkem. V autě, kde by v Evropě normálně cestovalo maximálně pět lidí, se nás v Guinei tlačilo jedenáct dospělých, dvě děti a tři slepice. Šofér se také musel podělit o své sedadlo. I když jsme zdejšími „taxiky“ několikrát cestovaly, takhle natěsnané jsme ještě nebyly.

Mezi životem a smrtí na cestě do Kankanu

Po Boffě následoval Kankan. Naše cesta do Kankanu, kde jsme měli navštívit Oumarovu školu a zdravotní středisko, nevyšla podle našich a asi podle ničích představ. Cesta, která měla trvat kolem dvanácti hodin, pro nás předčasně skončila po šesti hodinách ve vesnici Timbo. V průběhu naší cesty se politická situace rapidně změnila a my jsme se ocitli v nesprávném čase na nesprávném místě. Přišli jsme o všechny naše osobní věci, o vybavení organizace a také o dopisy a dárky pro děti od adoptivních rodičů.

........................................................................................................................

Následující tři dny, než se armádě podařilo najít alespoň Oumarovo auto, jsme přečkali v jediném hotelu a ve věcech, které jsme měli na sobě. Nejlepší dárek v tu dobu v Africe jsme dostali od Oumara, který nás obdaroval zubním kartáčkem a pastou na zuby. Oumar byl opravdu velmi starostlivý, patří mu náš dík, že si v takovéto situaci zachoval chladnou hlavu a byl naší oporou.

........................................................................................................................

Po těchto vyhrocených dnech jsme se vrátili zpět do domečku v Conakry, kde nás čekali Katka s Radkem.  Všichni plni zážitků z posledních dnů jsme zahájili debatu na politické téma. Vyhlášení oficiálních výsledků voleb vedlo k zavedení zákazu vycházení po šesté hodině. Všem nám to opět překazilo plány, i když tuto situaci už jsme měly natrénovanou. Takže jsme zůstávali v domečku a po dobu těchto omezení se nás vždy ujal jeden z koordinátorů, což nebylo špatný. Taková relaxace a oddych, avšak my máme raději nějakou tu aktivitu. V těchto volných dnech jsme byli na nákupech, které byly trošku omezeny financema, i když trošku peněz jsme zvládli utratit. Další z volnějších aktivit byla návštěva státní univerzity v Conakry, na kterou nás vzal další z koordinátorů Madani. Univerzita byla kousek od domečku, takže žádný dlouhý výlet se nekonal, ale určitě to za to stálo. Všichni jsme si udělali obrázek jak to asi tak vypadá. Madani, který tuto univerzitu dokončil, nám podal výklad. Myslíme si, že zde jsou stížené podmínky, protože například v posluchárně pro sto lidí se na přednášce tlačí minimálně dvakrát až třikrát tolik. To byla jedna z posledních akcí před naším odletem.

........................................................................................................................

Problémy nás samozřejmě neobešly ani tentokrát. Po příjezdu na letiště, kam jsme přijeli s osmihodinovým předstihem díky zákazu vycházení, nám bylo oznámeno, že ten den neodletíme. Ujmul se nás  Zainoul, protože do domečku nebyl možný návrat. U Zainoulovi rodiny jsme strávily jednu noc a měly možnost vidět, jak tráví večery běžná guinejská rodina. Odlet se konal s 28 hodinovým zpožděním.

........................................................................................................................

Na závěr bychom chtěly napsat, jak moc jsme rády za možnost navštívit Guineu a potkat se s tak bezvadnými lidmi. Je pravdou, že první návštěva tohoto státu v nás nechala hluboký zážitek a my v Guinei nechaly kus srdce. Ani negativní zkušenost z Timba nezastíní spoustu kladných zažitků z celého pobytu v této chudé, ale krásné zemi.

Lenka a Eva, Guinea listopad 2010