Článek Petry Cidlinské o výstavě KIBERA a čtyřech návštěvách Evy Obořilové v tomto slumu.

Výstava snímků ukazuje, jak žijí nejchudší z chudých

PETRA CIDLINSKÁ

Nejen spoustu zážitků, ale také barevné fotografie si ze své nedávné cesty do Keni přivezla dobrovolnice z občanského sdružení Vysokoškolští humanisté Eva Obořilová. Lidé je spatří v malém přízemním sále Muzea Vyškovska.
„Fotografie přibližují život v největším africkém slumu Kibera, který leží zhruba deset kilometrů od centra Nairobi. Všechny vznikly při mé první a třetí návštěvě, při druhé jsem si dělala poznámky do cestovního deníku. Některé z nich tu lidé také uvidí,“ slibuje Eva Obořilová.
Snímky podle ní ukazují všechno, co může člověk ve slumu spatřit. „Fotek mám mnohem víc. Vybrala jsem ty z nich, které považuji za nejosobnější, i když vztah mám samozřejmě ke všem,“ dodává Obořilová.
Neváhala tak vystavit i výjevy, které působí na lidi z vyspělých zemí otřesně. „Nechybí tu například fotka chlapečka, který hrabe lžící v zemi a jí ji. V tu chvíli máte chuť to dítě chytit a utíkat s ním někam pryč. Takových dětí je tam však strašně moc,“ líčí dobrovolnice.
Představit věci, které se příliš neukazují, bylo právě jejím cílem. Informace o místech, jako je právě Kibera, totiž podle ní lidem chybí. „Slum jsou domečky z bláta a vlnitého plechu, mezitím jsou všude odpadky. Je to dva a půl kilometru čtverečních, na kterém žije milion lidí. Polovina jsou děti do patnácti let, dvacet procent je nemocných AIDS. Když člověk řekne, že je z Kibery, tak je ve společnosti automaticky diskriminován. Ale sama za sebe můžu říct, že nejlepší lidé, se kterými jsme se v Keni setkala, byli právě z tohoto slumu,“ doplňuje Obořilová.
Obrázek o tamním životě by si však měl udělat každý sám. „Uvidí, co mu ty fotky řeknou nebo neřeknou, vše je totiž hlavně o pocitech,“ dodává žena.
Expozicí však její snaha o přiblížení této země Vyškovanům rozhodně nekončí. Na příští úterý chystá přednášku o své návštěvě Keni, kam by se chtěla zanedlouho vrátit. „V první fázi bych tam chtěla hledat nové místní dobrovolníky a udělat pro ně kurz, aby byli schopni začít dělat projekty. Tyto lidi bych chtěla hledat určitě také v Kibeře. Nedá mi totiž, abych se tam ještě nevrátila,“ podotýká Obořilová.

Podfoto: Těžký život. Fotografie Evy Obořilové (na snímku) lidé uvidí v malém přízemním sále Muzea Vyškovska do sedmnáctého září. FOTO PETRA CIDLINSKÁ