Být dobrovolníkem v chudé a rozbouřené Africe může znamenat při svíčce překládat příbalové letáky, ale i ujet stovky kilometrů po rozmlácené silnici za dětmi. Čekají na dopis od adoptivních rodičů, ale i na lékaře.

Na podzim 2010 jsem se spolu s dalšími dobrovolníky vypravila na dlouho plánovanou cestu do západoafrické Guinejské republiky. Cesta byla uspořádána v rámci Help Campu občanského sdružení Wontanara, v České republice známého především projekty adopcí afrických dětí na dálku. Přímo v Guineji se Wontanara zaměřuje především na vzdělávání dětí, ale i dospělých (v zemi je sedmdesátiprocentní analfabetismus), dělá kurzy řemesel a rozvíjí i zemědělské projekty. Zakládá tu také zdravotních centra a zajišťuje lékařskou péči pro děti z adopce, ale nejen pro ně.

V azylu jde i překládat

O situaci lidí v téhle části Afriky jsem si už před cestou nedělala iluze a myslela jsem si, že  mám poměrně konkrétní představu, několik let už jsem v ČR koordinovala projekt adopcí na dálku a přede mnou byli v Africe jako dobrovolníci mí dobří přátelé. Skutečnost byla ještě drsnější.

Do guinejské Conakry jsme přijeli v období prezidentských voleb, kdy se v zemi snad poprvé v její historii rozpoutaly etnické nepokoje. Na lidech v ulicích byla patrná nervozita a strach.Všude jsme potkávali hlídky ozbrojených vojáků, v noci jsme zaslechli střelbu. Vysvětlení, že střílí jen tak do vzduchu, pro výstrahu případným násilníkům, nás uklidnilo jen do chvíle, než jsme zjistili, že ve městě jsou nepřetržitě přestřelky, hoří zapálená auta i domy a rabuje se. Posádku auta směřujícího na kontrolu projektů v Kankanu na severu země, tvořenou naším africkým koordinátorem Oumarem a dvěma našimi českými dobrovolnicemi, přepadli ozbrojení bandité, navíc posilnění alkoholem. Pod dojmem z těch zpráv jsme se raději několik dní drželi v azylu u našich afrických přátel. Po večerech jsem tam při svitu svíčky překládala příbalové letáky do francouzštiny. Byly z krabiček s léky od našich českých dárců. Ti léky pro africké děti poskytli zcela zdarma a často museli při jejich obstarávání vyvinout hodně úsilí. Sehnali hlavně antibiotika, analgetika, antipyretika, antiseptika, rehydratační roztoky, antidiarhoika a vitamíny.

Setkání s dětmi

Po třech dnech čekání jsme se konečně setkali se zbytkem naší výpravy přepadeným bandity. Přepadení utržili lehčí zranění, přišli o auto a byli chudší o fotoaparát, videokameru a peníze, ale všem se nám moc ulevilo, že jsou vlastně víceméně v pořádku a zase jsme spolu.                                                                      

V dalších dnech armáda stále posilovala své jednotky ve všech částech země a vojáci často opravdu naháněli hrůzu, postupně se ale situace uklidňovala.Během druhého týdne pobytu jsme začali vyjíždět kontrolovat děti v adopci na dálku, především každé z nich nafotit, předat jim dopisy a dárky od českých „rodičů“ a naopak zase od dětí vyzvednout jejich dopisy, obrázky a vysvědčení. Zorganizovat setkání s dětmi v zemi s vyhlášeným výjimečným stavem nebylo jen tak. Děti naši afričtí dobrovolníci shromažďovali na dvorech nebo v učebnách momentálně uzavřených škol, některé jsme navštívili přímo u nich doma. Rodiny nás vítaly s velkou vděčností. Musím vyzdvihnout úsilí a obětavost afrických koordinátorů, často sami pocházejí z velmi chudých poměrů a přitom spoustu času a energie věnují dobrovolnickým aktivitám, které stojí převážně na jejich práci.                                                                                                              

Dožít se pátých narozenin

Při kontrolách jsem se dozvídala i o zdravotním stavu některých dětí. Byly tu děti s amputovanými končetinami, často pro pokročilou infekci, kterou se nepodařilo včas rozpoznat a zastavit, děti s nejrůznějšími vrozenými vývojovými vadami, s dětskou mozkovou obrnou, s rozsáhlými jizvami po popáleninách, ale i děti mentálně zaostalé, s kterými si učitelé v místních školách příliš nevědí rady a které stále opakují jeden ročník a nedaří se jim pokročit dál.       

Děti mladší 15 let tvoří plných 44 procent obyvatel celé země a dětská úmrtnost je velmi vysoká, svých pátých narozenin se nedožije 16 procent dětí. Více než čtvrtina obyvatel Guineje je podvyživených, většina z nich jí pouze jednou denně, a to velmi jednostrannou stravu (mívají jen rýži, někdy s omáčkou).

Mezi obyvatelstvem se kromě klasických infekčních chorob subsaharské Afriky jako je malárie, tyfus, cholera, HIV, TBC, bilharzióza, začínají šířit také civilizační nemoci, například hypertenze a diabetes, častá jsou také polytraumata po vážných dopravních nehodách.                                                                                                                    

Pro chlapečka s poleptaným jícnem

Během pobytu jsme navštívili oddělení dětské chirurgie univerzitní kliniky v hlavním městě Conakry, kde jsme dokumentovali případ pětiletého chlapce Laie Condé, který utrpěl vážné poleptání jícnu louhem používaným při barvení látek. Chlapeček nemohl určitou dobu vůbec přijímat potravu. Ve svých pěti letech vážil pouhých 5 kilogramů. Díky všímavosti afrických dobrovolníků a pomoci českých sponzorů byl chlapec hospitalizován, postupně mu byl dilatován jícen a zavedena gastrická sonda, přesto je i nadále příjem stravy omezený a prognóza špatná. Pro Laie by byla ideální plastika jícnu, na ni ale nejsou v Guineji vybaveni a operace by byla příliš nákladná. Na léčbu chlapce je stále vyhlášena sbírka, ovšem podle sdělení místního chirurga jsou v zemi podobných případů stovky.                                                                   

Vítáme lékaře všech specializací

Vzhledem ke své specializaci psychiatra jsem v Conakry navštívila i psychiatrické oddělení, a to jediné v celé zemi. Stejně jako celá nemocnice se nacházelo v dezolátním stavu. Pro pacienty sice jsou k dispozici moderní léky, ale většina z nich na ně nemá peníze. V Guineji je veškerá zdravotní péče zpoplatněná a ceny ošetření i léků přesahují možnosti většiny obyvatel. I proto tady lidé často umírají na zcela banální onemocnění. Zejména na venkově je obtížně dostupná zdravotní péče. Lidé vědí minimálně o příznacích chorob, i to vede k pozdnímu vyhledání lékaře.V celkově špatné ekonomické situaci si bohužel i někteří místní lékaři „přivydělávají“ na nemocných úmyslným předepisováním neúčinných léků nebo záměrným protahováním léčby. Je ale i dost nezištných lékařů ochotných pro chudé obyvatele pracovat dobrovolně a zdarma, vypomáhají tak i například v péči o děti v adopci na dálku.                                                                                                                                                                     

Někteří z našich koordinátorů mají v plánu rozvíjet zdravotní střediska na venkově, podílet se i nadále na rozvíjení preventivních programů a vzdělávání, do budoucna se rýsuje snad i projekt mobilní nemocnice.                                                                                                                                                                         

Pokud byste měli zájem zúčastnit se dalšího Help Campu v africké Guineji, vítáme lékaře všech specializací s alespoň základní znalostí francouzštiny, dále všechny, kdo by chtěli svými znalostmi, zkušenostmi a podněty přispět k rozvoji dobrovolnických programů ve zdravotnictví či jinde. Více informací najdete na www.wontanara.cz

Kateřina Duchoňová, lékařka

Článek vyšel ve Zdravotnických novinách, 11.7.2011.